Vytváření vzpomínek na dítě

„Hned jsem se po Klárce natáhla a měla jsem ji na hrudníku. Brečela jsem dlouho. Prohlédla jsem si každý její detail. Byla krásná a pro mě naprosto dokonalá. Nikdy nezapomenu, jak vypadala a jaké to bylo držet ji v náručí. Ten pocit byl v něčem dost zvláštní: jednak to šíleně bolelo (nemyslím fyzicky), ale také to bylo úžasně krásné, vždyť jsem poprvé spatřila svoji prvorozenou milovanou dceru.“ (maminka Klárky, zesnulé v 37.tt)

Okamžiky kolem porodu dítěte jsou výjimečnou dobou, kdy prožíváme různé emoce. Je to doba, na kterou budeme vzpomínat, a která se nám možná “vryje hluboko do srdce”.

Tvorbou vzpomínek potvrzujeme samotnou existenci dítěte. Z dlouhodobého pohledu je pro naši psychiku s výhodou tvorba emočních vzpomínek. Všechny vzpomínky mohou být v budoucnu využity jako posilující zkušenost.

Vzpomínky mohou být křehké a podléhat paměťovým zkreslením. Dá se s nimi pracovat i zpětně.

V každém člověku je touha po hledání smyslu a také je každému z nás dána schopnost se svými vlastními mechanismy s životní zkušeností vyrovnat.

Stěžejním úkolem doprovázejících je podpora rodin v procesu loučení se s děťátkem. Dejme rodičům podporu, čas a pocit důvěry a bezpečí.

Tvorba vzpomínek jako součást kontaktu s dítětem

„Byl krásný, vlasatý a ty malé prstíky. Zavřená očička, čekala jsem, že začne plakat. Zázrak se nekonal. Prohlížím si své voňavé miminko, užívám si tu chvíli, loučím se. Hladím ho, pusinkuju, očichávám a vštěpují si do paměti každičký kus jeho malého tělíčka. Povídám mu, jak jsme se na něj moc těšili, jak moc ho milujeme.“ (maminka Štěpánka, zesnulého ve 32.tt)

Rituály rozloučení (a v rámci nich tvorba vzpomínek) jsou důležitými přechodovými rituály. Poté, co rodiče přijali svou roli matky a otce, se loučí se zesnulým dítětem. Proces truchlení, který samotný je již léčivým procesem, je započatý.

V některých zemích je běžné, že rodina po porodu tráví se svým zesnulým dítětem tolik potřebný čas (podle situace různě dlouhý), chová ho v náručí, příp. koupe, obléká, čte mu pohádku nebo zpívá. Někdy má rodina potřebu si vzít dítě domů (obvykle na dobu nepřesahující 24 hodin). Tyto nároky lze naplnit například i díky chladící kolébce, do které je tělo dítěte uloženo. Rodina by se každopádně do takového kontaktu neměla nutit, ovšem na druhé straně by jí měl být k tomu poskytnut prostor v případě, že o to stojí.

Pokud vás tato problematika více zajímá, můžete si přečíst odborné stanovisko k vlivu fyzického kontaktu rodičů s mrtvým norovozencem.

Role doprovázející osoby u tvorby vzpomínek

„…a na její [porodní asistentky] doporučení jsem našla odvahu holčičku vidět, pochovat si ji a nakonec vyfotit. Díkybohu!! Na podobu holčičky, její vůni a teplou kůži nikdy nezapomenu…“ (maminka Elišky, zesnulé ve 40.tt)

Možnost tvorby a uchování vzpomínek je často závislé právě na iniciativě doprovázející osoby:

dát rodině potřebný čas
vytvořit vhodný prostor – důstojné, obřadní zázemí, klid
nabídnout možnosti tvorby vzpomínek – v krizové situaci i opakovaně podle možností vnímání rodiny
respektovat svobodné rozhodnutí rodiny, i když to není v souladu s naší představou
podpořit kompetence rodičů pro tvorbu vzpomínek
vnímat svou roli jako osoby doprovázející
jenom tam tiše být
schopnost i v pravý čas odejít

Důležitá pravidla v podpoře vytváření vzpomínek

Doprovázející osoba má v tomto jedinečném okamžiku důležitý vliv na to, jak rodina tímto procesem projde. Ona samotná je již součástí vzpomínek, které se v souvislosti s tímto okamžikem tvoří.
Nároky na doprovázení během tohoto procesu mohou být velice individuální. Prostor zde má respekt a empatie, ne manipulace nebo rutinní provázení.
Je důležité poskytnout rodině informace o možnostech pořízení upomínek pro pozdější období.
Je vhodné mít k dispozici fotoaparát k pořízení citlivých a důstojných fotografií zesnulého dítěte, pokud o to rodiče výslovně stojí. Tyto fotografie mohou vyzvednout i později.